Skutečná role NATO v americké strategii

19. a 20. listopadu se vrcholní představitelé států NATO setkají v Lisabonu na akci, která je označována za summit o "strategickém konceptu NATO". Mezi projednávanými tématy bude řada děsivých "hrozeb", od kybernetické války po klimatické změny, a také báječné věcičky na obranu, jako jaderné zbraně a high-tech napodobenina Maginotovy linie, která má údajně zastavit nepřátelské rakety ve vzduchu. 

Vůdci NATO se nebudou moct vyhnout rozpravě o válce v Afghánistánu, této nekonečné křižácké výpravě, která sjednocuje civilizovaný svět proti nepolapitelnému starci z hor, Hassanovi i Sabah, náčelníku Asasínů z jedenáctého století, jehož poslední reinkarnací je Usáma bin Ládín. Bezpochyby se bude hodně žvanit také o "našich sdílených hodnotách". Většina z toho, o čem se budou bavit, je iluze s cenovkou.

Jedinou věci, která bude chybět v programu summitu o strategickém konceptu, je seriózní diskuse o strategii.

Je to částečně proto, že NATO ve skutečnosti žádnou strategii nemá, a ani svoji vlastní strategii mít nemůže. NATO je ve skutečnosti jen nástrojem strategie Spojených států. Jeho jediným strategickým konceptem je ten koncept, který je praktikován Spojenými státy. Ale dokonce i toto je nepostižitelná chiméra. Američtí vůdci, zdá se, dávají před definováním strategií přednost zvláštním postojům, "ukázkám rozhodnosti".

Jedním, kdo vážně navrhuje, aby byla definována strategie, je Zbigniew Brzezinski, kmotr afghánských mudžahedínů v době, kdy mohli být používáni pro ničení Sovětského svazu. Brzezinski se nestyděl natvrdo vyjevit strategický cíl americké zahraniční politiky, a to ve své knize z r. 1993 Velká šachovnice: Americká nadvláda (Grand Chessboard: American primacy). Co se týká NATO, popsal ho jako jednu z institucí, jež slouží k udržení americké hegemonie a "činí ze Spojených států klíčového účastníka dokonce i ve vnitroevropských záležitostech". Ve své "globální síti specializovaných institucí", ke kterým samozřejmě NATO patří, vykonávají Spojené státy svoji moc prostřednictvím "nepřetržitého vyjednávání, dialogu, pronikání a hledání formálního konsensu, i když tato moc vychází v konečném důsledku z jediného zdroje, konkrétně z Washingtonu DC".

Tento popis dokonale sedí na Lisabonskou konferenci o "strategickém konceptu". Minulý týden dánský generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen oznámil, že "jsme velmi blízko konsensu". A tento konsensus, podle New York Times, "se bude pravděpodobně řídit touto doslovnou formulací prezidenta Baracka Obamy: pracovat na vytvoření bezjaderného světa, při současném ponechání si jaderného odstrašení".

Momentíček, dává to smysl? Ne, ale je to ten konsensus NATO. Mír prostřednictvím války, jaderné odzbrojení pomocí jaderného zbrojení a především obrana členských zemí posíláním expedičních sil, které přivádějí do nepříčetnosti domácí obyvatelstvo ve vzdálených zemích.

Strategie není konsensus napsaný výbory.

Americká metoda "nepřetržitého vyjednávání, dialogu, pronikání a hledání formálního konsensu" zdolá jakýkoliv odpor, který by se snad mohl objevit. Takže Německo a Francie se původně stavěly proti členství Gruzie v NATO, a stejně tak proti neslavně známému "protiraketovému štítu", když obojí považovaly za jasné provokace schopné vyvolat nové závody ve zbrojení s Ruskem, a poškodit přínosné vztahy Německa a Francie s Moskvou, bez nějakého užitečného smyslu. Spojené státy však neberou ne jako odpověď a neustále opakují své rozkazy, dokud odpor nezvadne. Jednou z nedávných výjimek bylo francouzské odmítnutí připojit se k invazi do Iráku, ale rozzuřená americká reakce vyděsila konzervativní francouzskou politickou třídu natolik, že začala podporovat proamerického Nicolase Sarkozyho.

Hledání "hrozeb" a "výzev"

Skutečné jádro toho, co je nyní schvalováno jako "strategický koncept", bylo poprvé vyhlášeno a realizováno na jaře 1999, kdy NATO porušilo mezinárodní právo, vzepřelo se OSN a své vlastní původní chartě, a začalo agresivní válku mimo svůj obranný perimetr proti Jugoslávii. To přeměnilo NATO z obranné aliance na alianci útočnou. O deset let později byla kmotra této války, Madeleine Albrightová, vybrána, aby předsedala "skupině expertů", kteří strávili několik měsíců konáním seminářů, konzultací a setkání připravujících lisabonskou agendu. Prominenty těchto setkání byli lord Peter Levene, předseda představenstva londýnského pojišťovacího giganta Lloyd, a bývalý generální ředitel Royal Dutch Shell, Jeroen van der Veer. Tyto figurky vládnoucí třídy nejsou ve skutečnosti vojenští stratégové, ale jejich účast měla mezinárodní podnikatelské kruhy ujistit, že jejich celosvětové zájmy jsou brány v potaz.

A seznam hrozeb, které Rasmussen vyčíslil v loňském projevu, opravdu naznačoval, že NATO pracuje pro resort pojišťovnictví. Rassmusen řekl, že NATO se musí vypořádat s pirátstvím, kybernetickou bezpečností, klimatickými změnami, extrémními klimatickými událostmi, jako jsou katastrofické bouře a záplavy, zvyšováním hladiny moří, početnými přesuny populace do jiných obydlených oblastí, někdy přes hranice, nedostatkem vody, suchy, snížením produkce potravin, globálním oteplováním, emisemi CO2, ustupováním arktických ledovců, které odhaluje doposud nepřístupné zdroje, hospodárností u paliv, závislostí na zahraničních zdrojích atd.

Většinu vyjmenovaných hrozeb nelze ani zdaleka řešit voláním po vojenském řešení. Zcela určitě žádné "darebácké státy", "ostrůvky diktatury" nebo "mezinárodní teroristé" nejsou zodpovědné za klimatické změny, přesto je Rasmussen uvádí jako výzvy pro NATO.

Na druhou stranu, některé důsledky těchto scénářů, jako pohyby populace, způsobené zvyšující se hladinou moří nebo suchy, lze skutečně považovat za potenciální příčiny krizí. Zlověstným aspektem jejich uvedení je právě to, že takových problémů se lačně chápe NATO a tvrdí, že vyžadují vojenské řešení.

Hlavní hrozbou pro NATO je jeho vlastní zbytečnost. A hledání "strategického konceptu" je hledáním záminek pro jeho pokračování.

Hrozby světu ze strany NATO

NATO, které hledá hrozby, je přitom samo pro svět stále více rostoucí hrozbou. Základní hrozbou je jeho příspěvek k posilování USA vedené tendence k opouštění diplomacie a vyjednávání ve prospěch vojenské síly. To je jasně vidět na tom že Rasmussen zahrnul na svůj seznam hrozeb pro NATO i vlivy počasí, zatímco ty by měly být problémem pro mezinárodní diplomacii a vyjednávání. Rostoucím nebezpečím je, že západní diplomacie umírá. Spojené státy mají tuto škálu tónů: my jsme ti ctnostní, my máme moc, zbytek světa se musí podřídit, jinak…

Diplomacie je opovrhována jako slabost. Ministerstvo zahraničí již dávno není jádrem americké zahraniční politiky. Pentagon je se svojí ohromnou sítí vojenských základen po celém světě, jakož i vojenských přidělencích na velvyslanectvích a nespočetných misích ve vazalských státech nesrovnatelně mocnější a vlivnější v zahraničí, než americké ministerstvo zahraničí.

Poslední ministři zahraničí už ani zdaleka nehledají diplomatické alternativy k válce, ve skutečnosti naopak hrají vedoucí roli v prosazování války místo diplomacie, ať již to byla Madeleine Albrightová na Balkáně, nebo Colin Powell mávající falešnými ampulemi v Radě bezpečnosti OSN. Politika je určována presidentovým poradcem pro národní bezpečnost, různými soukromými mozkovými trusty a Pentagonem, s vměšováním Kongresu, který sám je složen z politiků kteří horlivě získávají vojenské kontrakty pro své podporovatele.

NATO táhne evropské spojence Washingtonu na stejnou cestu. Stejně jako Pentagon vytěsnil ministerstvo zahraničí, i NATO samo je používáno Spojenými státy jako potenciální náhrada za OSN. "Kosovská válka" v r. 1999 byla prvním velkým krokem tímto směrem. Poté, co se Sarkozyho Francie znovu připojila ke společnému velení NATO, omezuje tradičně zkušenou francouzskou zahraniční službu a snižuje civilní zastoupení na celém světě. Zahraniční služba Evropské unie, která je nyní vytvářena lady Ashtonovou, nebude mít žádnou vlastní politiku ani pravomoce.

Byrokratická setrvačnost

Kromě svých apelů na "společné hodnoty" je NATO taženo především byrokratickou setrvačností. Samotná aliance je výhonkem amerického vojensko-průmyslového komplexu. Po šedesát let bylo vojenské kuplířství a kontrakty Pentagonu základním zdrojem průmyslového výzkumu, zisků, pracovních míst, kongresových kariér a dokonce i financování univerzit. Souhra těchto různých zájmů se slučuje, aby určila z toho všeho vyplývající americkou strategii dobývání světa.

Věčně se rozšiřující celosvětová síť zahraničních vojenských základen v počtu asi 800 až 1000.

Bilaterální vojenské dohody s vazalskými státy, jimž je nabízen výcvik, zatímco jsou zavazovány k nákupu amerických zbraní a restrukturalizaci ozbrojených sil směrem od obrany země k vnitřní bezpečnosti (tj. represi) a možné integraci do agresivních válek pod vedením Spojených států.

Tyto úzké vztahy s místními ozbrojenými složkami jsou používány na ovlivňování vnitřní politiky tak, aby se tyto státy oslabily.

Neustálá vojenská cvičení s vazalskými státy, která Pentagonu poskytují dokonalé znalosti o vojenském potenciálu vazalských států, integruje je do americké vojenské mašinérie a udržuje mentalitu "připravenosti k válce".

Svoji síť základen, "spojenců" a vojenská cvičení dislokují tak, aby se obklíčily, izolovaly, zastrašily a případně provokovaly hlavní státy, vnímané jako potenciální rivalové, zejména Rusko a Čína.
Touto skrytou strategií Spojených států, vnímanou podle jejich činů, je postupné vojenské dobývání s cílem zajistit světovládu. Jednou z původních charakteristik tohoto projektu na dobytí světa je, že ačkoliv jsou extrémně aktivní, den za dnem, je to v podstatě ignorováno převážnou většinou obyvatel dobývané země, jakož i většinou nejbližších ovládaných spojenců, tj. států NATO.

Nekonečná propaganda ohledně "teroristických hrozeb" (což jsou jen mouchy na slonovi) i další zavádění udržuje většinu Američanů v naprosté nevědomosti o tom, co se děje, a to tím snadněji, že Američané jsou ve vztahu ke zbytku světa nejvíce ignorantským národem světa, takže je to nezajímá. USA mohou vybombardovat zemi z mapy ještě předtím, než se byť jen malá hrstka Američanů dozví, kde ji na té mapě najít.

Hlavním úkolem amerických stratégů, jejichž kariéry je přivedly do mozkových trustů, představenstev, konzultačních firem a vládních úřadů, je spíše obhajovat tento obrovský mechanismus, než ho řídit. Z velké části se totiž řídí sám.

Od zániku "sovětské hrozby" se tvůrci politiky uchýlili k neviditelným nebo potenciálním hrozbám. Americká vojenská doktrína má za svůj cíl zasáhnout preventivně proti jakémukoliv potenciálnímu rivalovi americké světové nadvlády. Od rozpadu Sovětského svazu si Rusko drží největší arzenál mimo Spojené státy, Čína je rychle rostoucí ekonomickou mocností. Ani jedna z těchto zemí Spojené státy nebo západní Evropu neohrožuje. Naopak, obě jsou připraveny a ochotny soustředit se na mírové obchodování.

Nicméně jsou stále více znepokojeny vojenským obkličováním a provokativními vojenskými cvičeními prováděnými Spojenými státy těsně u jejich prahu. Implicitní agresivní strategie může být většině Američanů zastřená, ale vedoucí představitelé cílových zemí s poměrně velkou jistotou chápou, co se děje.

V současné době je hlavním jasným "nepřítelem" Irán.

Washington tvrdí, že "protiraketový štít", který vnucuje svým evropským spojencům, je určen k obraně západu před Iránem. Ale Rusové vidí docela jasně, že tento protiraketový štít je namířen proti nim. Především dosti jasně chápou, že Irán nemá ani rakety, ani možný motiv, aby je použil proti Západu. Všem informovaným analytikům je dokonale zjevné, že i kdyby Irán vyvinul jaderné zbraně a rakety, byly by chápány jako odstrašení vůči Izraeli, regionální jaderné velmoci, které si užívá volnosti při útocích na sousední země. Izrael nechce tuto volnost pro útoky ztratit, takže se zcela přirozeně staví proti íránskému odstrašování.

Izraelští propagandisté hlasitě kvičí o íránské hrozbě, a nepřetržitě se snaží tímto svým stihomamem infikovat NATO.

Izrael byl dokonce označen za "29. globálního člena NATO". Izraelští představitelé pilně pracovali na vstřícné Madeleine Albrightové, aby zajistili, že izraelské zájmy budou zahrnuty do "strategického konceptu" (a ani se moc snažit nemuseli - pozn. překl.). Během posledních pěti let provedli Izrael a NATO společná námořní cvičení v Rudém moři a ve Středozemí, jakož i společná pozemní cvičení od Bruselu po Ukrajinu. 16. října 2006 se Izrael stal první neevropskou zemí, která dosáhla dohody o tak zvaném "individuálním programu spolupráce" s NATO ve 27 různých oblastech.

Stojí za zmínku, že Izrael je jedinou zemí mimo Evropu, kterou USA zahrnují do oblasti zodpovědnosti svého Evropského velitelství (spíše než velitelství Střed, které pokrývá zbytek Středního východu).

24. října 2006 na semináři o vztazích NATO-Izrael v Herzliji tehdejší izraelská ministryně zahraničí Tzipi Livniová prohlásila, že "aliance mezi NATO a Izraelem je prostě přirozená… Izrael a NATO sdílejí společnou strategickou vizi. V mnoha ohledech je Izrael frontovou linií, která brání náš společný způsob života."

Ne každý v evropských zemích si myslí, že izraelské osady v okupované Palestině odrážejí "náš společný způsob života".

To je bezpochyby důvodem, proč prohlubující se jednota mezi NATO a Izraelem nenabyla formy otevřeného členství v NATO. Obzvláště po barbarském útoku na Gazu, což vyvolalo protesty v evropských zemích. Přitom Izrael si nadále sám o pozvání do NATO říká, samozřejmě za fanatické podpory jeho pravověrných stoupenců v americkém Kongresu.

Základní příčinu této symbiózy mezi Izraelem a NATO identifikoval Mearsheimer a Walt: mocná a energická proizraelská lobby ve Spojených státech.

Izraelské lobby jsou silné také ve Francii a Spojeném království. Fanaticky tam prosazují téma Izraele jako "frontové linie" v obraně "západních hodnot" proti militantnímu islámu. Fakt, že militantní islám je z velké části produktem této "frontové linie", vytváří dokonalý začarovaný kruh.

Agresivní přístup Izraele ke svým regionálním sousedům by mohl být pro NATO vážnou přítěží, která by je mohla zatáhnout ho do válek podle rozhodnutí Izraele, které nejsou v žádném případě v zájmu Evropy.

Ve spojení s Izraelem však existuje jedna drobná strategická výhoda, kterou, jak se zdá, Spojené státy využívají…proti Rusku.

Tím, že se plně ztotožnily s hysterickou teorií "íránské hrozby", mohou Spojené státy s kamennou tváří vytrvale tvrdit, že plánovaný protiraketový štít je namířen proti Iránu, a ne proti Rusku. Nelze očekávat, že to Rusy přesvědčí. Ale lze to použít k tomu, aby jejich protesty zněly "paranoidně" - alespoň v uších loajálního Západu. Proboha, na co si mohou stěžovat, když my "provádíme reset" našich vztahů s Moskvou a zveme ruského prezidenta na naši důvěrnou schůzku o "strategickém konceptu"?

Rusové však vědí velmi dobře, že:

Protiraketový štít bude vybudován k obklíčení Ruska, které má rakety, jež si udržuje pro odstrašení.

Neutralizováním ruských raket by měly Spojené státy volnou ruku pro útok na Rusko, věděli by, že Rusko nemůže provést odvetný úder.

A proto, ať se tvrdí cokoliv, protiraketový štít, pokud by fungoval, by sloužil k usnadnění případného útoku na Rusko.

Obkličování Ruska

Obkličování Ruska pokračuje v Černém moři, Baltickém moři i u polárního kruhu.

Představitelé Spojených států nadále tvrdí, že Ukrajina se musí připojit k NATO.

Ian J. Brzezinski (syn Zbigniewa Brzezinskiho) právě tento týden radil Baracku Obamovi ve sloupku v New York Times, aby neupouštěl od "vize celistvé, svobodné a bezpečné Evropy", zahrnující případně i členství Gruzie a Ukrajiny v NATO a Evropské unii". Fakt, že převážná většina lidí na Ukrajině je proti členství v NATO, se nebere v potaz.

Pro tento poslední výhonek vznešené dynastie Brzezinskich je menšina to, co se počítá. Upuštění od této vize "podkopává v Gruzii a na Ukrajině ty, kteří vidí svoji budoucnost v Evropě. Posiluje to aspirace Kremlu na sféru vlivu…"

Názor, že "Kreml" aspiruje na Ukrajině na "sféru vlivu" je, vzhledem k extrémně blízkým historickým vazbám mezi Ruskem a Ukrajinou, jejíž hlavní město Kyjev bylo kolébkou ruského státu, absurdní. Ale rodina Brzezinských přišla z Haliče, části západní Ukrajiny, která kdysi patřila Polsku, a která je centrem protiruské menšiny. Americká zahraniční politika je příliš často ovlivňována takovými zahraničními rivalitami, o kterých převážná většina Američanů naprosto nic netuší.

Neúnavné americké trvání na absorbování Ukrajiny pokračuje, navzdory faktu, že by to znamenalo vyhnání ruské černomořské flotily z její základny na Krymském poloostrově, kde místní populace je v převážné většině ruskojazyčná a proruská. To je recept na válku s Ruskem, pokud někdy k nějaké dojde.

Současně s tím američtí představitelé nadále hlásají svoji podporu Gruzii, jejíž v Americe vycvičený prezident otevřeně doufá, že získá podporu NATO pro svoji příští válku proti Rusku.

Kromě provokativních námořních manévrů v Černém moři pořádají Spojené státy, NATO a (doposud) nečlenské země NATO Švédsko a Finsko pravidelně velká vojenská cvičení v Baltském moři, doslova na dohled ruských měst Petrohrad a Kaliningrad. Těchto cvičení se účastní tisíce příslušníků pěchoty, stovky letadel, včetně F-15 a AWACS, i námořní jednotky, včetně 12. americké útočné flotily letadlových lodí, na nichž přistávají stroje z tuctu zemí.

Nejzlověstnějším ze všeho možná je, že v oblasti Arktidy Spojené státy vytrvale zapojují Kanadu a skandinávské státy (včetně Dánska, prostřednictvím Grónska) do vojenských operací otevřeně namířených proti Rusku. Smysl těchto arktických operací vysvětlil Fogh Rasmussen, když zmínil, že mezi "hrozbami", kterým NATO čelí, je skutečnost, že "arktický led ustupuje a zdroje, které byly doposud pod ledem, jsou nyní přístupné".

Nyní by si mohl člověk myslet, že tyto odhalené zdroje budou příležitostí pro spolupráci při jejich využívání. To však není způsob, jakým uvažují američtí představitelé.

Letos v říjnu americký admirál James G. Stavridis, nejvyšší velitel NATO v Evropě, řekl, že globální oteplování a honba za zdroji by mohly vést ke konfliktu v oblasti Arktidy. Kontradmirál Pobřežní stráže Christopher C. Colvin, pověřený ostrahou pobřeží Aljašky, řekl, že ruská námořní aktivita v Arktidě představuje pro USA "obzvláštní znepokojení" a vyzýval ke zvýšení počtu vojenských zařízení v této oblasti.

Americká geologická služba (USGS) věří, že Arktida obsahuje až čtvrtinu světových neprozkoumaných zásob ropy a plynu. Podle zákona OSN o námořní konvenci z roku 1982 přísluší pobřežnímu státu výlučná ekonomická zóna 200 námořních mil a může si nárokovat dalších 150 mil, pokud poskytne důkazy, že mořské dno je pokračováním kontinentálního šelfu.

Rusko tento nárok vzneslo.

Poté, co Spojené státy dotlačily zbytek světa k přijetí této konvence, americký senát tuto smlouvu stále neratifikoval.

V lednu 2009 NATO prohlásilo, že "daleký sever" je "strategickým zájmem aliance", a od té doby pořádalo NATO několik velkých válečných her, jasně je připravujících případný konflikt s Ruskem kvůli arktickým zdrojům.
Rusko po zhroucení Sovětského svazu z velké části zrušilo svoji obranu v Arktidě, a vyzývalo k vyjednání kompromisů ohledně kontroly zdrojů.

Ruský premiér Vladimir Putin v září vyzýval po společné snaze na ochranu křehkého ekosystému, k přilákání zahraničních investic, prosazování k technologií neškodících životnímu prostředí a úsilí k vyřešení sporů prostřednictvím mezinárodního práva.

Spojené státy však jako obvykle dávají přednost tomu, že řeší problém přetlačováním. To by mohlo vést k novým závodům ve zbrojení v Arktidě, dokonce i k ozbrojeným střetům.

Navzdory všem těmto provokativním krokům je nanejvýš nepravděpodobné, že by Spojené státy skutečně usilovaly o válku s Ruskem, ačkoliv občasné potyčky a incidenty nelze vyloučit. Americkou politikou je, zdá se, obklíčení a zastrašení Ruska do takové míry, aby akceptovalo napůl vazalský status, který ho zneutralizuje v předjímaném budoucím konfliktu s Čínou.

Cíl Čína

Jediným důvodem, proč je Čína cílem, je příslovečný důvod, který se udává pro horolezectví. Je tady. Je velká. A Spojené státy musejí být na vrcholu všeho.

Strategie na ovládnutí Číny je stejná, jako pro Rusko. Jde o klasické vedení války: obklíčení, obléhání, více či méně tajná podpora vnitřních rozbrojů. Jako příklady této strategie mohou posloužit tyto:

Spojené státy provokativně posilují svoji vojenskou přítomnost podél pacifického pobřeží Číny a nabízejí východoasijským zemím "ochranu před Čínou".

Během studené války, když Indie dostávala svoji výzbroj od Sovětského svazu, a zaujala neutrální postoj, vyzbrojily Spojené státy jako svého hlavního regionálního spojence Pákistán. Nyní Spojené státy přesouvají svoji přízeň na Indii, aby udržely Indii mimo sféru Šanghajské organizace spolupráce a přetvořily ji na protiváhu Číny.

Spojené státy a jejich spojenci podporují jakýkoliv vnitřní rozkol, který by mohl Čínu oslabit, ať již je to dalajláma, Ujgurové nebo uvězněný disident Liou Siao-po.

Nobelova cena byla udělena Liou Siao-poovi výborem norských zákonodárců vedených Thorbjornem Jaglandem, norským následníkem Tony Blaira, který působil jako norský premiér a ministr zahraničí, a je jedním z hlavních stoupenců NATO v této zemi.

Na konferenci evropských poslanců, kterou sponzorovalo NATO, vloni Jagland prohlásil: "Když nejsme schopni zastavit diktaturu, začíná válka. To je důvod, proč je NATO nepostradatelné. NATO je jedinou multilaterální vojenskou organizací zakotvenou v mezinárodním právu. Je to organizace, kterou může OSN použít, kdykoliv je to nezbytné - aby se zastavila diktatura, jak jsme to učinili na Balkáně." To je překvapivě drzé zkreslení faktu, vzhledem k tomu, že NATO otevřeně porušilo mezinárodní právo a vzepřelo se OSN, aby mohlo na Balkáně válčit - přičemž ve skutečnosti šlo o etnický konflikt, nikoliv o "diktaturu".

Když norský Nobelův výbor vedený Jaglandem oznámil volbu Lioua, Jagland prohlásil, že "dlouho věřil, že existuje úzká spojitost mezi lidskými právy a mírem". Touto "úzkou spojitostí", abychom se drželi logiky Jaglandova vlastního výroku, je, že pokud nějaká země nerespektuje lidská práva podle západní interpretace, může být bombardována, stejně jako NATO bombardovalo Jugoslávii. Skutečně, stejné mocnosti, které dělají nejvíce hluku kvůli "lidským právům", zejména Spojené státy a Británie, jsou zeměmi, které vedou nejvíce válek na celém světě. Norské výroky jasně ukazují, že přidělení Nobelovy ceny míru Liou Siao-poovi (který za mlada pobýval v Norsku) se ve skutečnosti rovná podpoře NATO.

"Demokracie", která nahradí OSN

Evropští členové NATO přispívají jen málo k vojenské síle Spojených států. Jejich příspěvek je především politický. Jejich přítomnost udržuje iluzi "mezinárodního společenství". Dobývání světa, prováděné pentagonským byrokratickým setrvačníkem, lze prezentovat jako křížovou výpravu světových "demokracií" s cílem šířit svůj osvícený politický řád ve zbytku neposlušného světa.

Euroatlantické vlády prohlašují, že jejich "demokracie" je důkazem pro jejich absolutní právo zasahovat do záležitostí zbytku světa. Na základě bludu, že "lidská práva jsou nezbytná pro mír", si uzurpují právo vést války.

Klíčovou otázkou je, zda "západní demokracie" má stále ještě sílu na demontáž této válečné mašinérie dříve, než bude příliš pozdě.

Související:

Kdo ovládá NATO

http://blogy.nenasili.cz/cs/cendasj/448_kdo-ovlada-nato

video:

60 let NATO (bohužel již nefunkční)

http://www.youtube.com/watch?v=M0J6ey8m8Ac&feature=related

Převzato: http://afinabul.blog.cz/1012/skutecna-role-nato-v-americke-strategii